Pojď se mnou tam

Skryta ve stínu stromů stojí mohutná stavba. Starý klášter, který býval kdysi domovem zbožných lidí. Jak šel čas, opustili jej. Klášter osiřel, zvuky a hlasy lidí postupně utichly. Všechno bylo rozkradené, jen vítr přihlížel postupujícímu zubu času. Cesta zarůstala, habitus holých stěn uvadal.

V průčelí stavby, jako mohutný pilíř dotýkající se hvězd, tyčí se věž. Jako nepřehlédnutelný maják, chránící lodě od najetí na skaliska. Zde však byly zvony, které svolávaly věřící k bohoslužbám…

Přišel jsem sem zvědavý. Krok po kroku jsem si prošlapával cestu bujnou trávou. Kolem bylo ticho, jen vítr vyprávěl o staletích prošlých životy lidí před námi.

Toužil jsem možná vidět dávno objevené, vylézt na samý vrchol věže a pohlédnout do kraje. Do kraje plného lesů a říček, z ptačí perspektivy se kochat krásou okolí.

Hustý porost skrýval malou branku. Vstup byl opatřen letitou a polorozpadlou mříží, která lehce vrzla a já se ocitl ve zdi věže, kde mistr stavitel zřídil malé kamenné schody. Ovanul mě chlad, atmosféra místa by se dala nožem krájet. Staré kamenné schody vedly do útrob věže. Stoupal jsem po nich…

Stál jsem uprostřed mohutných zdí s hlavou vzhůru a hleděl tam, kde jsem ve výšce tušil ochoz. Cesta k němu vedla po zchátralém dřevěném schodišti, jež pamatovalo lepší časy. „Doufám, že mě udrží,“ pomyslel jsem si a opatrně stoupal krok za krokem vzhůru.

Schodiště pode mnou vrzalo

Schodiště pode mnou vrzalo a prach se vířil, několik poplašených holubů mi připomenulo scénu z filmu Záhada hlavolamu, kdy Jan Tleskač chodil zvonit na věž kostela Svatého Jakuba. „Díky, mistře Foglare, vaše romány jsem jako malý kluk miloval!“

Pleskání ptačích křídel, neznatelné otisky v prachu. Zastavil jsem se a pohlédl dolů. Bylo to jako nahlédnout do hlubin lidské duše. Ticho, klid… jen slabý vánek dokresluje atmosféru místa. Stojím tu sám. Mohutné zdi mě objímají.

Ten pocit dobře znám z podzemí. Sevření chladné skály, podkreslené kapkami padající vody v absolutní tmě. Mám rád ten pocit. Kdo jej nepoznal, nepochopí. Jsem tam, kam se běžně nechodí.

Občas mě napadá myšlenka: „Co by se stalo, kdyby se skála kolem sevřela?“ Jedna duše by odešla, několik jiných duší by zaplakalo. Snad. Další kapka by se rozezvučela podzemními světy. Byl bych tam, kam se nechodí…

Ze zamyšlení mně vytrhl teplý vánek. Už jsem jen kousek od ochozu, kousek od svého cíle. Schodiště dozpívalo svou serenádu a já se ocitnul na ochozu. Kolem je spousta oken. A kolik oken, tolik výhledů. Výhledů do modrého blankytu nebe jako do stvoření života. Výhledů na poletující ptáky, jako připomínka dětství, prvních lásek, velkých a mohutných stromů života… Dospělosti. Když dospějeme, žijeme si svoje životy.

Poslední můj pohled padl na malý hřbitov. Poslední kapitola našich životů. Konečná. Co ale bude pak? Lidé si tu otázku kladou po staletí. Existuje nějaké znovuzrození? Nevím, ale jedno vím jistě. Nebojím se tě, smrti. Až přijdeš, pokorně tě přijmu.

Poděkoval jsem v duchu svým výhledům a tiše sestoupil po starých schodech. Naposledy jsem se ohlédl a zavřel za sebou věžní branku. Další kapitola se uzavřela…

Napsat komentář