Oči ve tmě

Nad střechami domů se pomalu smrákalo. K parkoviště na kraji obce přijíždělo auto. V něm dva jeskyňáři, kteří měli v plánu průzkum nedaleké štoly. „Za tmy to bude lepší,“ pravil Márty k Johnymu. „Projdeme kolem domů do lesa, snad nikde nevzbudíme pozornost,“ dodal.

Johny mlčky přikývl, nebyl dnes v nejlepší náladě. Rozešel se právě s přítelkyní a doufal, že ho noční dobrodružství vytrhne z nevhodných myšlenek.

Márty po něm loupl okem. „Co je s tebou furt?“, otázal se ho nevybíravě, „pořád myslíš na tu štětku?“ Johny po něm vrhl nenávistný pohled. „Kretén,“ pomyslel si. „Zaparkuj támhle mimo lampu, ať nejsme moc na ráně,“ odtušil, aby změnil směr hovoru.

Auto dorazilo na parkoviště a za chvilku byly vidět dvě siluety, jak se v šeru houstnoucí tmy ubírají směrem, kde ležela dávno zapomenutá štola. „To bude bomba,“ zašeptal Márty, „viděl jsem na netu pár fotek, krásný prostory,“ dodal vzápětí. „Nechce se mi ani věřit, že jsme o tom nevěděli dřív.“

„Od koho jsi vlastně dostal lokaci“? zeptal se Johny. „Ale, od jednoho týpka na netu,“ suše odvětil Márty. „Směnil jsem to s ním za jinou lokaci“. „Poradil mi, ať jdeme raději za tmy, místní prý dost neradi vidí, když tam chodí procesí.“ dodal ještě.

Johnymu to nepřišlo divné. Už několikrát takto spolu v noci vyrazili za dobrodružstvím. Sešli ze silnice a po neudržované cestě minuli poslední domy. V některých se ještě svítilo, tu tam se za okny mihla postava. Cesta je dovedla k lesu a ten je pohltil svým tichem.

„Trošku si posvítíme na cestu, ne?“, zeptal se Johny přes rameno Mártyho. Ten přitakal a úzký bod baterky prořízl lesní tmu. V dáli zaštěkal pes a šumění vody blízkého potoka dokreslovalo atmosféru potemnělého nočního lesa. Lesní cesta se klikatila, tu a tam museli překročit spadlé stromy, jež tu zůstaly po lesácích, likvidujících kůrovcovou kalamitu.

„Už bychom tu měli být,“ zazněl do tmy Mártyho pronikavý hlas. „Prima,“ sykl si pro sebe Johny a slepě následoval Mártyho a světlo z jeho baterky. Ještě kousek popošli, když se Márty zastavil. Johny rychle zareagoval a mlčky čekal, co bude dál. Bylo ticho, jen potok šuměl svou věčnou píseň a vítr tančil v korunách stromů. Márty stál a poslouchal. Johny ho ve tmě spíše tušil, než viděl. Potom se otočil, a tiše k Johnymu pravil: „něco jsem slyšel, mám pocit, že nejsme sami.“

Johny nebyl žádný strašpytel, ale tyto stavy bytostně nesnášel. Márty to moc dobře věděl a tu tam Johnyho pěkně napálil. Márty byl vůbec divný kořen. Na pohled frajer s odpovědí na všechno a s pomyslnými klíči od všech dveří. „Jako brouk Pytlík,“ řekl bys.

Johny byl pravý opak. Tichý, dobrosrdečný pohodář. Nenáviděl tyhle špeky od Mártyho. „Jdeme,“ sykl na něj, „Bůh ví, co jsi slyšel, je tu ticho jak v kostele.“

Vstup do podzemí

Vyrazili. Světlo baterky proťalo tmu a jen tiché kroky daly vědět, že tu jdou dvě lidské bytosti. Šli asi minutu, možná dvě, když stanuli na malém plácku. Všude kolem bylo poházeno spoustu kamení a vzadu u skalky se černal vstup do podzemí. Opatřen byl ocelovou mříží, pootevřenou, zablokovanou kameny a hlínou. Pohlédli na sebe. Vlna nadšení jimi prolétla, když hleděli na potemnělý vstup. Z útrob na ně dýchl chladný vzduch. V momentě se převlékli, nasadili si helmy a na záda hodili batohy.

„Kdo půjde první?“, otočil se Márty na Johnyho. Ten nevnímal, rozhlížel se pozorně po okolí, snažil se proniknout zrakem tmu. „Hej, kdo půjde první?“, sykl Márty a štouchl do Johnyho. Ten se prudce otočil.

„Jdi ty,“ vždyť tě tam nic nekousne, půjdu hned za tebou,“ odsekl popuzeně. Znejistil ale. Když se otáčel, měl pocit, že ve zlomku vteřiny spatřil za stromem oči. Dvě velké oči. Opatrně, snad i bázlivě pohlédl opět do těch míst, jen tma mu ale byla odpovědí. Márty se mezitím protáhl otvorem mezi skálou a mříží. Johny se ještě naposledy rozhlédl a když nespatřil nic co by ho znepokojilo, protáhl se otvorem dovnitř i on.

Ovanul je chlad. Ručně tesaná štola vedla pod kopec. Světlem baterek vyplašili komáry, kteří tu snili své krvavé sny. Márty šel vpředu, Johny mu kryl záda. Po bocích štoly zely prázdné výklenky, snaha dávných havířů najít bohatou rudu. Na podlaze byly tu tam poházené hromádky kamenů, pozůstatky po hledačích minerálů.

Došli za první zatáčku

Došli za první zatáčku. Mlčky si prohlíželi chodby, jen Johny se občas ustaraně otočil. Márty to spatřil a jak bylo jeho zvykem, jízlivě zaútočil: „Co je zase?“

„Ale, mám pocit, že jsem venku viděl ve tmě oči,“ odpověděl polohlasně Johny. „Prosím tě, bůh ví, co jsi zase viděl?“, ušklíbl se Márty. „Raději pojď, ať někam dojdeme, dáme si pak jídlo, mám hlad,“ dodal ještě nevrle a vykročil. Johny ho poslušně následoval.

Cesta ubíhala, štola se větvila, a tak brzy poznali, že by mohli lehce zabloudit. „Budeme si dělat značky z kamenů,“ napadlo Johnyho a udělal na zemi první malou šipku. Šli dál. Jen občas prohodili pár slov. Tu a tam se obdivovali malým krápníkům, udělali další šipku. Čas ubíhal. V dálce odbila půlnoc. Oblohou se začaly honit mraky a začalo jemně krápat. Venku, před štolou, se za stromem rozsvítily dvě oči…

Johny z Mártym postupovali štolou, jež nebrala konce. Brzy slyšeli hukot vody. Vydali se tím směrem, Johny udělal další povinnou šipku. Zanedlouho došli k jezírku. Ze stěny do něj padal silný pramen vody. Johny vylovil z batohu světlo a silná zář prosvětlila prostor. Ocitli se v jakémsi malém dómu. Kolem jezírka bylo celkem dosti místa, a tak se rozhodli, že zde posvačí. Johny se vydal na malý průzkum, Márty vybalil bagetu a začal jíst.

„Márty,“ ozvalo se zanedlouho. „Márty, pojď sem, tady něco je, něco jako batoh!“ Márty se neochotně zvedl. Neměl rád, když ho někdo rušil od jídla. Vstal a vydal se směrem, odkud slyšel Johnyho. Našel ho za rohem, jak zírá na něco, co bylo kdysi batohem. Kolem té věci se na hladině leskla velká červená skvrna.

Pohlédli na sebe, Johny nasucho polkl. „Myslíš, že je to to, co by to mohlo být?“, otázal se tiše Márty. Johny na něj ustrašeně pohlédl a kývl souhlasně hlavou. „Koukl ses dovnitř?“, optal se Márty, v jeho hlase už ale nebyla jistota, jakou u něj Johny znal. „Ne,“ odvětil Johny.

Márty zvedl ze země klacek a opatrně tu věc nazvedl. Z batohu vytekla na zem jakási červená tekutina. Oba zkoprněli, nohy jim vypověděly poslušnost. Márty v sobě rozdmychal poslední zbytek hrdinství a batoh otevřel. Na dně spatřili zakrvavené lidské oči. Výkřik jim vyrazil z hrdel. Chtěli utéci, ale nohy jim vrostly do země a těla ztuhla hrůzou, že se jen stěží dali do pohybu.

V dáli odbila jedna hodina. Dvě tmavé oči se právě protáhly vstupem do štoly. Do sítě se chytly dvě mouchy najednou…

Márty na nic nečekal. Zapomněl na Johnyho a na vše, byla v něm jen obrovská touha dostat se z tohoto pekla v podzemí ven. Běžel snad po paměti, světlo baterky kreslilo pitvorné obrazce po stěnách. Odbočil a udýchaně se zastavil. Nemohl popadnout dech. Točil se ze strany na stranu, duši mu hlodal strach. Kde je? Tady to nezná. Štola vedla dál do tmy.

Štola vedla dál do tmy

„Johny!“, snažil se na sebe upozornit, ale hlas se mu zadrhl. Byl sám. Ustrašeně se točil, baterkou se snažil prosvítit každý stín. Třásl se po celém těle. „Johny!“, vykřikl znovu zoufale, ale jen kapání vody mu bylo odpovědí. „Jsem sám,“ pomyslel si, „ten bastard mě tu nechal samotného.“ Chtělo se mu brečet.

Johny mezitím vyběhl od jezírka. Na chvilku se zastavil a poslouchal. Nikde se nic nedělo. Ticho, chlad a kapání vody. „Kam mohl zmizet,“ pomyslel si.

Snažil se být klidný. Jako už mnohokrát, když byl s Mártym na nějaké výpravě. Do mysli se mu vetřela vzpomínka na Terezku. „Co asi dělá?“ Musí se odsud dostat. Musí. Musí jí zavolat a říct jí, že ji stále miluje. Třeba se k sobě vrátí…

Dvě tmavé oči číhaly. Potichu, potmě, však to tu moc dobře znaly. Krok za krokem, však už brzo budou u svého cíle. Musí. Pud zabíjet je pronásledoval.

Márty se snažil uklidnit: „Kde je, sakra, ten Johny?“, opakoval si neustále. „Johny!“, zoufalý výkřik proťal ticho chodby.

Tmavé oči neznámého se daly do pohybu…

Johny se vydal směrem, kde tušil východ. Neběžel, opatrně našlapoval, světlo z baterky se snažil tlumit rukou. Vzpomněl si na své vidění. Bál se. Srdce mu bušilo, snažil se ale zůstat klidný. Byl sám, úplně sám. Viděl opravdu to, co viděl nahoře? Byl si téměř jistý, že ano.

Márty se mezitím trochu uklidnil. Otočil se a pomalu se vracel zpět. Vzpomněl si na šipky, které Johny dělal. Udělalo se mu lépe. Podle nich přece trefí. Světlo jeho baterky prořízlo tmu. Oči neznámého zpozorněly. Už je blízko. Tak blízko. Ukryl se v nedalekém výklenku a čekal. Márty zapomněl na pud sebezáchovy a pokračoval štolou dál. Šipka! „No skvělý“ pomyslel si a v záchvatu radosti se rozběhl.

Márty v běhu míjel výklenek, když tu náhle drtící pěst dopadla na jeho obličej. Zatočila se mu hlava, instinktivně se otočil a ve svitu baterky spatřil krvelačné oči. Vystrašený nenadálou hrůzou se snažil zvednout, ale neznámý byl rychlejší. Vrhl se na Mártyho celou svou silou.

Márty bušil rukama kolem sebe, pěsti se mu odíraly o stěny chodby a o neznámého. Snažil se křičet, ale nemohl. Tloukl kolem sebe, srdce mu bušilo jako o závod. „Nechte mě, nechte mě!“, zoufalý Mártyho křik se rozléhal chodbou. Neznámý jen chrčel. Souboj dvou těl. Souboj na život a na smrt. Jen jeden bude vítěz.

Márty se pojednou dostal ze sevření, podařilo se mu vstát a chtěl se rozběhnout. Neznámý ho v poslední vteřině chytil za nohu a strhl k sobě. Obejmul ho pažemi jako pavouk, když uchvátí mouchu.

„Co chcete?“, s námahou ze sebe dostal Márty. Neznámý sykl se smíchem: „Tvoje oči do sbírky!“. Márty se chvěl hrůzou, jeho srdce běželo poslední maraton. Mozek vysílal šílené signály do celého těla.

„Tak to přece nesmí skončit!“ myšlenky protínaly Mártyho hlavu. V sevření si uvědomil, že ho neznámý chytl kolem hlavy. „Nech mě prosím být,“ vysoukal ze sebe z posledních sil Márty. „Nechte mě být,“ prosil znovu, ač se mu dech již nedostával.

Ozvalo se křupnutí a na počvu chodby dopadlo Mártyho bezvládné tělo. Neznámý po boji těžce oddychoval, pak uchopil nůž a do jeho dlaně se skutálely dvě malé krvavé kuličky…

Johny narazil na poslední šipku, kterou předtím udělal. Trochu se mu ulevilo. Věděl kde zhruba je a když bude opatrný, jistě se dostane ven a zavolá pomoc. „Márty!“ zvolal do tmy chodeb přidušeně. „Márty, jsi tu někde?“ Nic. Jen ticho, tma, kapání vody.

Neznámý číhal.

Johny se rozhlédl, chvíli naslouchal a opět se vydal na cestu. Opatrně nahlížel do výklenků, našlapoval jemně tak, aby ho co nejméně bylo slyšet.

Jak dlouho šel, netušil. Museli sem jít s Mártym asi dost dlouho. Některé chodby nepoznával. Pořád musel myslet na ty oči. Strach se mu vkrádal do mysli. Šel, naslouchal, stále nic. Světlem baterky šmátral po stěnách, když tu na zemi spatřil papírek z bagety. „Tu přece Márty jedl,“ pomyslel si. „Možná mu vypadl a už je venku.“ proběhlo mu hlavou a vydal se dál. Myšlenka na kamaráda ho povzbudila. Chodba míjela chodbu, každý výklenek se mu zdál stejný. Vteřiny se stávaly minutami.

Když vyšel zpoza rohu, zastavil se. Světlo Baterky opět protnulo tmu. Všiml si předmětu na konci chodby. Něco tam leží. Něco velkého. Rozběhl se a když k němu doběhl, srdce se mu zastavilo. Strachem se třásl, neschopen čehokoliv. „To není možné,“ opakoval si v duchu. „To je šílené,“ běželo jeho myslí. Poklekl. Něco studeného se dotklo jeho kolen. Až teď si uvědomil, že klečí v kaluži zbrocené krví. Kamarádovou krví.

Klečel, neschopen slova. Jen mrtvá tvář bez očí na něj zírala ze tmy. Srdce mu bušilo, mozek chtěl utíkat, ale tělo zdřevěnělo hrůzou. Rozplakal se. Obrovské slzy mu padaly po ztrhané tváři a mísily se s krví kamaráda.

Klečel, vteřiny se táhly. Šestým smyslem vytušil, že se za ním něco pohnulo. Vytrhl se ze sevření strachu a pomalu se otočil. Za ním stál on. Neznámý. Snad přízrak z hlubin. Ten škleb, ta tvář a v dlaních… Co to má v dlaních? To je? To jsou oči? Proboha!

Děs mu protnul duši. V poslední vteřině se vzchopil a vyrazil na šílený útěk. Klopýtal o kameny, ruce a nohy měl sedřené, běžel o život. Srdce mu bušilo, za ním chodbami zněl šílený smích. Ucítil závan čerstvého vzduchu.

„Jsem skoro venku,“ pomyslel si

„Jsem skoro venku,“ pomyslel si. Neznámý ale také nelenil. Johny vyběhl do zatáčky a tam… spatřil mříž. Běžel, co mu poslední síly stačily. Už jen kousek. Malý kousek…

„Terezko!“, křičel v hrůze jeho vnitřní hlas. „Terezko, pom…!“ Kámen mu rozbil hlavu. Johny zavrávoral a jeho tělo zadunělo pádem o zem. Po hlavě mu stékaly proužky krve. V dohasínajícím světle viděl, jak k němu přichází postava. V ruce měla nůž a tam, kde Johny tušil hlavu, jen dvě krvelačné oči.

Kostelní věž v dálce odbyla třetí. Do tmy lesa se ze štoly ozval slabý výkřik. Neznámý dokonal svou hrůznou práci. Pak se otočil a vydal se k jezírku, kde u vody ležel batoh.

Už brzy do něj uloží své nové trofeje.

Napsat komentář