O ceně ducha a hmoty

Bylo krásné sobotní ráno a na ten den jsem měl domluveno s kamarádem Davidem, že se podíváme do štoly sv. Jana Nepomuckého a pokusíme se dostat až k závalu pod šachtu. Normálně by to byla, lidově řečeno brnkačka, ale tato štola je celkem specifická. Proč? No, už jen vstup je menší vertikální šachtou, ale dá se jí při troše opatrnosti bez problémů sestoupit asi tři metry pod povrch bez lana.

Za šachtou následuje menší, ve skále vyrubaná kaverna, v níž se dá snadno převléci. Při zemi je v kaverně malý otvor do tzv. sledné chodby. Sledné proto, že sledovala těženou žílu. Malým otvorem se myslí: „Ulehni na zem a proteč skulinou o výšce sotva osmdesát centimetrů.“  Brnkačka, že?

„No a když už jsi uvnitř, pokračuj v plazení a posléze dolezeš – dokonce po čtyřech, až k vodě. A tady začíná ta největší legrace.“  Jdete-li dolů tzv. na „tvrďáka“, riskujete studenou vodu, která má kolem osmi stupňů Celsia. Rozumní lidé (rozhodnou-li se, že sem polezou), si s sebou berou gumové kalhoty s laclem, tzv. broďáky anebo ještě lépe, neopren. Ale to předbíhám. Pojďme na začátek.

S Davidem jsme tedy vyrazili. Ocitli jsme se na parkovišti a dál jsme museli jít pěšky. Cesta vedla kolem rybníka, potom lesem a zhruba po dvaceti minutách jsme stanuli před ústím štoly. Vlastně šachty.

Byla volně přístupná, tudíž jsme na nic nečekali a začali se sestupem. Převlékli jsme se až dole.

David lezl jako první a já jsem mezitím fotil a taky jsem začal filmovat. Když se pak ze tmy přede mnou ozvalo: „Volno, můžeš lézt,“ sbalil jsem si věci a protáhl se úzkým otvorem. Místa tam opravdu moc nebylo a když jsme se v chodbě minuli, museli jsme překonat ledově studenou vodu. Vážně. Teplota vody v podzemí se pohybuje kolem osmi stupňů, a ne každý to dobře snáší.

Vyrazil jsem a David mě následoval. Bez holínek, jen v plátěných kanadách vám brzy dojde, že tady začíná ta pravá legrace. Pocit sucha a bezpečí vás nadobro opustí, když se vám první kapky studené vody zahryznou do kůže. Opravdu k „nezaplacení.“  Rozumní lidé opravdu raději použijí broďáky.

Rozumní lidé použijí broďáky

Krok za krokem jsme postupovali dál. Na počvě (hornický výraz pro podlahu chodby) jsou tu a tam klacky a klády, které vám občas znepříjemní pohyb. Zvláště, sahá-li voda člověku skoro po prsa. Dostali jsme se k první rozrážce. David se rozhodl, že dál nepůjde, a tak jsme se dohodli, že na mě počká u vody.

Osaměl jsem, jen světlo mé čelovky prořezávalo tmu. Vody bylo skoro po prsa, v ruce foťák, kamera a stativ. Opravdu výborná situace.

„Zde bych potřeboval aspoň další dvě ruce,“ posteskl jsem si v duchu, když jsem se pomalu sunul dál ve snaze držet se při pravé stěně chodby. „Zde to totiž není tak hluboké“.

Občas jsem zapnul kameru a tu a tam pořídil záznam. Nemaje rukavice, ruce se mi začaly obalovat špínou. Jak jsem později zjistil, byla to moje chyba!

Pokračoval jsem dál, profil chodby přede mnou se různě měnil a po pár metrech jako by začalo ubývat vody. Skutečně, přede mnou zel černý otvor. Když jsem k němu došel, zjistil jsem, že je tu více místa, a že se asi nacházím u větší kaverny. „Jasně,“ pomyslel jsem si, „dostal jsem se do míst, kde štolu spojovala s povrchem Svatojanská šachta.“

Před šachtou

„Davide!“, zavolal jsem do tmy, „jsem na konci“.

Asi padesát metrů. To je totiž přibližná vzdálenost od původního vstupu k šachtě, dnes již neexistující. Úzkým otvorem jsem se dostal do kaverny a ocitl se konečně na suchu. Vyždímal jsem boty a rozhodl se, že se pokusím dostat co nejblíže k závalu. Prostora je plná kamenů a staré výdřevy a končí závalem ze Svatojanské šachty, kterou staří horníci dopravovali vytěžený materiál na povrch. Uvědomíte si, že jste i celkem hluboko, protože šachta měla hloubku kolem padesáti metrů.

Bohužel, tady vaše cesta končí. Zával je neprostupný, za ním však štola kdysi pokračovala dál. Zrudnění ale bylo již slabé a také zde byly silné přívaly spodních vod, ztěžující práci horníků. A tak štolu kolem roku 1780 opustili. Je zvláštní pocit stát u závalu a vědět, že za ním jsou natlakovány desítky hektolitrů vody.

U závalu

Byl čas k návratu. Naposledy jsem se otočil s myšlenkou, že se sem asi už nikdy nepodívám. Všude bylo absolutní ticho, jen ze závalu tu tam protékaly slabé pramínky vody. „Nebudu už pokoušet štěstí,“ pomyslel jsem si a vydal se zpět.

„Už jdu,“ hejkl jsem ještě pro kontrolu na Davida. Zdáli se ozvalo tiché: „OK“.

Studená voda mě opět obklopila, špinavé mokré ruce tiskly k tělu foťák, jehož stav byl velice neutěšený. „Ten už zažil ledacos,“ pomyslel jsem si, „snad přežije i tuhle výpravu“.

Zčeřenou, bahnem zvířenou vodou jsem postupoval k východu. Přes četné klády a klacky jsem občas klopýtl a akrobatickými pohyby se snažil vyrovnat a předejít pádu do ledové vody.

„Davide!“, proťal můj hlas tmu štoly.

„Ano?“, ozvalo se tázavě za zatáčkou.

„Už jsem kousek od tebe,“ odpovídám a záblesk světla Davidovy čelovky proťal tmu chodby.

Přiblížil jsem se k němu.

Vylezl jsem z vody, opět vyždímal zmáchané boty a nohavice a s Davidovou pomocí jsme vytáhli všechny věci ven, abychom se převlékli do teplého, a hlavně suchého oblečení. Jediné, co nás ještě čekalo, bylo zdolat krátkou šachtu na povrch.

I to se posléze podařilo, a tak jsme asi po dvou hodinách stanuli na povrchu. Dobalili jsme všechny naše věci, když se z lesa kdosi vynořil. Že by pocestný?

Pán, jak jsme se dozvěděli, si procházel hornickou stezku. Když viděl všechny naše věci, zvědavě na nás pohlédl a zeptal se: „Byli jste dole?“

„Ano,“ odpověděli jsme a jeho zvědavost ještě vzrostla. „Můžu vám ukázat fotky,“ dodal jsem.

„To mě zajímá, jak to tam dole vypadá?“, zeptal se.

Vytáhl jsem foťák, který vypadal, jako by strávil svůj poslední čas v zákopech první světové války. Zapnu ho, a nic. Tma, ticho, mrtvo. Pamatujete, jak jsem výše popsal svoji chybu?

Nerozhodilo mě to a s klidem profesionála jsem vyndal baterku, všechno narychlo očistil a osušil. Zapnu, a cvak! Foťák se rozběhl. Vnitřní úleva…

Stisknu tlačítko pro náhled fotek – a nic. Stisknu další tlačítka – a opět nic. Stisknu spoušť – zase nic! „Tak z toho asi nic nebude,“ omlouvám se pánovi a ten zklamaně odchází.

Vyndávám baterku s pocitem, že foťák za „dvacet litrů“ právě odešel do křemíkového nebe…

No a jak to dopadlo? Foťák nějakým mně neznámým způsobem přežil. Sice se mu trošku splašila kolečka, ale přežil. Když kouknu přes hledáček, fotí, ale žádná další tlačítka nefungují. Přepnu-li na displej, tlačítka fungují, ale foťák nefotí. Co s tím?

Nic.

Jaké z toho plyne poučení? I slušný fotoaparát je jen věc. Hmota v rukou člověka. Je důležité mít vždycky čisté ruce!

Přátelé, tento příběh je pravdivý, opravdu se stal. Bylo to v sobotu, 25. června 2017…

Napsat komentář