Neznámý

Seděl za volantem a přemýšlel, co ho dnes na výletu čeká. Jeho cílem byl opuštěný zámek, kdysi snad tvrz, stojící na okraji malé vísky. Počasí bylo takové divné, vítr, který foukal, se mu opíral o boky auta a táhnoucí se šedé mraky věštili, že bude asi pršet.

Ještě že to není daleko, pomyslel si a jeho zrak spočinul na navigaci, spokojeně si hovící ve svém držáku. Když míjel začátek obce, spadli první dešťové kapky. To mi to teda hezky začíná, pomyslel si, bliknul blinkrem a odbočil na malou cestu, kde si snad dali dostaveníčko všichni jezédáci světa.

V dáli spatřil jakési zachovalé stavení, ze kterého jako by dýchala sytá mlha. Jsem na místě, prošlo mu hlavou. Dojel před zámek. Když vystoupil z auta, dýchla na něj zvláštní atmosféra.

Ze křovin se tyčil dům, kdysi snad honosně zdobený a vítr si pohrával se zbytky okenic. Někde ze zahrady mňoukla kočka a ozval se zvuk rozbitého skla.

Vybalil fotoaparát a vydal se cestou tam, kde kdysi stávala brána. Skoro neznatelnou cestu k vchodovým dveřím lemoval hustý porost nejrůznějších rostlin. Zatímco se kochal okolím a zbytky staveb, které přiléhali k zámku, vypadla z okna tabulka skla. Zřejmě vítr. Pokračoval ke dveřím.

Před zámkem

Již od vystoupení z auta se ale nemohl odolat pocitu, jako by ho někdo sledoval. Několikrát se musel ohlédnout, aby své paranoie dokázal, že není důvod k obavám. Konečně přistoupil k otvoru, kde byli kdysi dveře a dostal se dovnitř. Podlaha byla dlážděná a zanesena odpadem a starým nábytkem. Všude bylo šero a chlad. Okna byla vymlácená, tu a tam se zbytky okenic a skel. Na stěnách se s pavučinami mísila původní výmalba.

Procházel přízemím a nahlédl do všech zákoutí domu, prošel každou místnost. Některé pokoje měly okna zatlučená a i zazděná. Tma by se zde dala krájet. Chvíli se kochal výhledem na zahradu, když zahlédl něco, co se rychle pohybovalo trávou. V zápětí uslyšel slabé zamručení. Že by kočka? Nebo zbloudilý pes? Ani na jedno to nevypadalo. Až bude odcházet, bude si muset dát pozor.

Blížil se ke konci chodby, kde byl vstup do dalšího pokoje. V srdci mu rostl neklid. Že by tu nebyl sám? Vítr se znovu opřel do okenic a někde v patře zapraskala podlaha. Strnul. Skoro ani nedýchal. Ani nevěděl, na jak dlouho se zastavil, jen stál a poslouchal. Domem se prohnala meluzína. Vteřiny se nekonečně táhly. „Asi mi jen straší ve věži,“ pomyslel si a znovu vykročil ke konci chodby. Klid ho ale už upustil.

Dveřmi do pokoje prosvítalo světlo zvenčí. To bude pěkná fotka, pomyslel si, vzal fotoaparát a přes hledáček koukl ke dveřím. V tom ho uviděl. Stín postavy, který se zjevil na protilehlé stěně od dveří. Krve by se v něm nedořezal. Nohy mu zdřevěněly, v hlavě mu tepala krev. Co bude dál?

„Kdo je tam“? slabě zašeptal do tmy.

Ve sklepení

Slyšel jasný dech a sípot a praskot podlahy v místnosti. Stín se vyrýsoval a nabyl do objemu vysoké silné postavy. Nohy mu najednou povolily, a aniž by čekal na nějakou odpověď, dal se do šíleného běhu. Zakopával o harampádí, pavučiny si mu udělaly na obličeji mejdan.

Neohlížel se a běžel tam, kde tušil východ. Čerstvý vítr ho pohladil po tváři. Je venku! V běhu se ohlédl, ale nikdo ho nenásledoval. Zastavil se na opuštěné zahradě, v dáli viděl auto. Dům mlčel a dveře jako bezzubá ústa se mu smála

Doběhl k autu a chvějící rukou nastartoval. Přes přední sklo viděl, jak se v okně mihla tmavá postava…

Napsat komentář