Na Haberské stezce

Probudil se do mlhavého rána. Oknem do domu, ve kterém spal, vlál vlahý větřík a po dešti ani stopy. Líně vstal z postele a oklepal slámu z šatů. Cítil se dobře, spánek mu pomohl. Rozhlídl se kolem sebe. Světnička však byla pustá a bylo zde vidět, že ji lidé opustili ve spěchu. „Ani jsem si to tu včera pořádně neprohlídl“ pomyslel si a vydal se na obhlídku. Ohniště již bylo vyhaslé a kolem se povalovaly kostičky ze slípky. Byla fakt dobrá.

Vyšel ze dveří. Náves byla ztichlá a vítr si pohrával s vodou v kalužích. Přes cestu zřel kostelík. „Jak dlouho už jsem nebyl na bohoslužbě“ prošlo mu hlavou a vzpomněl si na maminku. Ta s ním pravidelně do kostela chodila a on pomáhal zvonit.

Otevřenými dveřmi vešel do kostela. Byly zde rozházené lavice, obrazy byly poničené a kříž s Ježíšem napolo zlomený. Došel ke kříži, zaklekl a jal se v duchu modlit: „In nomine patris et filii et spiritus…“

Cvak!

Cukl sebou a prudce vyskočil. Otočil se a ve dveřích na zvonici spatřil staršího muže. „Neboj se synu“ oslovil ho příchozí, „jsem kněz z této vesnice“. Oddychl si. Příchozí tedy není nepřítel. „Pověz mi, kdo jsi a co tu hledáš“ pravil dále. „Jmenuji se Jáchym a jsem kejklíř“ pravil a dodal. „Chodím světem, pomáhám lidem a bavím je“. Kněz pokýval hlavou a pravil „viděl jsem tě včera přijít do vesnice synu, ale nechal jsem tě vyspat, potřeboval jsi to“. Řekni mi něco o sobě.

Jáchym se rozpovídal o svém životě, své cestě a jak včera narazil na tuto vesnici. „Měl jsem hlad a potřeboval jsem někde složit hlavu. Odpusť mi otče za tu slípku, pomohla mi“ řekl a nejistě se usmál. „Nezlobím se, tvůj úmysl byl dobrý. Zůstat tu ale nemůžeš, vesnice byla před nedávnem napadena a nevím, jestli se lapkové ještě vrátí, nechali tu hodně zásob v naší spižírně“ řekl kněz. „Spižírna?“ pomyslel si Jáchym „třeba mi povolí si vzít něco na cestu.“ Kněz jakoby vytušil jeho myšlenky, pravil. „Naber si něco jídla a vyjdi z vesnice zadní branou, brzy se napojíš ne stezku Haberskou, což je důležitá kupecká spojnice do města Jihlavy, kde můžeš najít práci“. „Děkuji, otče“ odtušil Jáchym. „Buďte s bohem a hodně štěstí“. „Sbohem synu“ dodal kněz a odešel do věže kostela.

Na návsi

Vyšel ven a zamířil do menší věžičky, kde byla spižírna. Užasl, jak byla plná. Toto zde lapkové nechali? Musí si pospíšit! Vzal sobě do ošatky skývu chleba, tvaroh, nějaké maso, špek a pár jablíček. Taky nůž a sekerku zde našel. V rohu ležela láhev. Přičichl k ní. „Červené víno“ zaradoval se! Nyní může vyrazit, zásobu na pár dní má.

Dle pokynu kněze prošel kolem holubníku zadní branou, kde se nacházel i malý rybníček a ohlédl se. Smutný pohled na hezké místo, které mu tolik pomohlo. Uvidí ještě toho kněze?

U rybníčku

Vydal se polní pěšinkou a cesta vesele ubíhala. Počasí se již umoudřilo a sem tam vykouklo sluníčko. Přistihl se, že si i píská. Cesta se klikatila a zdálo se mu, že je čím dál větší. Je tedy zřejmě na kupecké stezce.

Sluníčko se mu příjemně opíralo do zad, cesta stoupala a zase klesala a její výmoly jasně říkaly, že zde asi panuje čilý ruch. Zatím však nikoho nepotkal. „Vlastně můžu být rád, že to takhle pro mě dopadlo, včerejší den za nic nestál“ pomyslel si. Přešel mírný kopeček a v dáli viděl menší domeček při kraji cesty. Někdo u něho seděl.

Když se dostatečně přiblížil, zřel, že je to jen jakási kaplička a u ní seděla stařenka s nůší. „Dobrý den babičko“ pozdravil a stařenka na něho upřela svojí vrásčitou tvář. „Dobrý den i tobě panáčku, co pohledáváš v tomto kraji, nikdy jsem tě tu neviděla“ „Nejsem odtud babičko“ odpověděl. „Jsem kejklíř a jmenuji se Jáchym. Mám namířeno do města Jihlavy.“ „Jdeš správně“ odvětila babička „ale máš před sebou ještě dalekou cestu a ta není až tak bezpečná pro samotného“.

Jáchym se posadil vedle stařenky a nabídl jí chléb s tvarohem. „Děkuji Ti Jáchyme, máš dobré srdce“ pravila stařenka a s chutí se zakousla do skývy. Jáchym se rozhlédl kolem, kaplička byla udržovaná a vedle ní byl v trávě zasazen smírčí kříž. Co se zde asi stalo? Nebudu nad tím raději přemýšlet.

Oba mlčky seděli, Jáchym odpočíval. Jak daleko to asi do Jihlavy jest?  Stařenka dojedla a zadívala se na něho. „Něco tě trápí?“ zeptala se. Jáchym se jen usmál. „Nikoliv, babičko, říkala jste, že do města Jihlavy je to daleko, jak dlouho půjdu?“ Stařenka se zamyslela. „Víš, již dlouho jsem tam nebyla, ale jistě půjdeš tak pět západů slunce“. No to se dá snést, pomyslel si, už jsem ušel za svůj život dost.

„Půjdeš pořád po této cestě a brzy narazíš na most Lutriánský, kde posedět můžeš“ pravila stařenka, nadechla se a dodala. „U mostu v lesíku si najdi místo na spaní, nezůstávej při cestě!“

„Proč babičko,“ pravil Jáchym. „Inu synku doba je zlá, krajem teď táhnou potulné tlupy a ti lapkové tě okradou i na životě, buď opatrný“ pravila stařenka a oddechla si. „Děkuji, babičko“ odtušil Jáchym, zvedl se a dal se zase na cestu. Na ohbí cesty se otočil a babičce zamával. Hodní to lidé.

Slunce již poskočilo a Jáchym se držel při okraji cesty. Jak že to říkala ta stařenka, potulují se zde loupeživé tlupy? To by nebylo pro něho dobré. Pokusí se dnes dojít k mostu a tam někde najde místo k přespání. „No, postel to dnes asi nebude“ pomyslel si. Nevadí, v lese je taky dobře. Vytáhl z torny jablko a z chutí se do něho zakousl. Příjemně ho osvěžilo. Zase je líp na světě. Cesta se ubírala do zatáčky a z dáli slyšel šumění vody. Bude již blízko.

Most u Lutriána

Most u Lutriána byl krásně stavěný. Klenul se nad říčkou jako duha a byl zhotoven lomovým kamenem. Po pravém boku mostu stály šikmé ledolamy. Na jednom z okrajů spatřil i lavici. Zde chvilku posedím, popiju a vydám se dál.

Napsat komentář