Máme na výběr?

Kdesi na konci světa stojí starý, zdevastovaný, léta opuštěný klášter. Shluk budov a kostelní loď s věží, které zajisté pamatují lepší časy. Nechtěný kus místa, které mě od prvního okamžiku čímsi přitahovalo. Když přišel ten den, věděl jsem, že bude jiný. Že bude něčím zvláštní.

Klášterní kostel

Klášter, nyní již prázdné budovy s holými stěnami a propadlými stropy mě přivítaly svou syrovostí. Byl zarostlý trávou a bodláčím, jako v pohádce o šípkové Růžence. Vešel jsem a ocitl se na nádvoří. Zrakem jsem obhlížel okolí, zaujaly mne stopy po provedených opravách. Snažili se o ně asi nadšenci, jejichž snahy ukončil nedostatek financí. V koutě nádvoří se tyčil kdysi hrdý kostel, rovněž notně poznamenaný zubem času.

Vstup do chrámu

Vstupuji dovnitř chřtánem doširoka zejících dveří. Jdu zvolna, tělo mi prostupuje šero a chlad. Dlažba, která kdysi kryla podlahu, zmizela v nenávratnu. Krok za krokem vířím prach. Vrstvou špíny a trosek dýchá dávno zapomenutá historie. Moje pokora se mísí se zvědavostí.

To neproniknutelné ticho! Loď kostela se zdá být nekonečně dlouhá. Dlouhá jako rozhodnutí navštívit to místo. Je snad něčím výjimečné. Proč ale? Co osudů se zde událo? A co po nich zbylo?

Pokračuji krok za krokem

Pokračuji krok za krokem, víří prach i myšlenky. Očima těkám po stěnách ve snaze si zapamatovat každý detail. Otvory po kdysi honosných oknech, ty mrtvé oči, jež sledují nově příchozího. Zbytky maleb, jež oprýskal čas. Zastavil jsem se. Ticho a šero. Cítím svůj vlastní dech, tlukot srdce. Čas běží, vlastně ani nevnímám, jak dlouho jsem stál.

Vtom ucítím pohlazení. Proboha, od koho? Chladné a vypočítavé. Otřásl jsem se zimou. „Jsem tu sám?“, probírám se. A chci si bláhově odpovědět, že ano, ale již vím, že sám rozhodně nejsem! Oni… Přišli sem…

„Ale kdo?“ ptám se sám sebe.

Nevíš, chlapče? Přece proto jsi sem přijel. Tohle byl účel tvé cesty!

Otisky lidí. Lidí, kteří zde žili, chodili se sem pomodlit za lepší budoucnost. Po nich přišli jiní. A další a další. Žili a ničili.  Nečekaný poryv větru jakoby přinesl otázku: „A co ty? Co ty tu děláš?“

„Já?“ ptám se sám sebe.

„Ano Ty!“, znělo povědomím.

„Vlastně nevím“, odpovím si po pravdě.

Otisky duší v čase proklatém

Maně se otáčím a paprsek světla na moment ozáří ponurou místnost. A tam… v prachu a bídě… stojí. Otisky duší v čase proklatém, hledajíce spásu. Spásu, či nový otisk do sbírky? Pochopil jsem.

Chci křičet na tisíce mil daleko, ale výkřik mi uvázl v hrdle. Paprsek světla mizí, otisky slábnou. Loď kostela se noří do ticha. Jako předtím. Došel jsem daleko. Tam, u bývalého oltáře, se v šeru zaprášených pavučin zrodil nový otisk. Jsme jen otisky. Otisky našich činů a duší.

Máme na výběr?

Napsat komentář