Kterak jsem se přežral

Firemní večeře se vydařila a setkání s kolegy, které jsem od ledna, kdy jsem nastoupil viděl poprvé nemělo chybu. Těšil jsem se po celým dni na pivo a Plzeňským se fakt nic nezkazí.

Když přinesli druhé a s ním i předkrm, naznal jsem, že tento večer bude sranda žranice.

Byla.

Kus dobře opečeného křupavého chleba a husí tlačenky zmizel jak pára nad hrncem. Jemně jsem se opotil. Posléze následovala polévka. Vývar s domácími knedlíky, velkými, jak pštrosí vejce jsem vzal útokem. Při posledním hltu se mi orosilo ucho a začalo tikat pravé oko.

Následoval hlavní chod.

Z toho co přinesli kolegům jsem naznal, že asi umřu.

Husa s přezdívkou BMW (rozuměj Big Mexican Woman) , kterou přinesli a s nimi i čtyři knedlíky o velikosti fotbalového hřiště věštili, že dnes přiberu vytoužených pár kil. Ládoval jsem do sebe ty obrovské koule a před očima se mi tvořili mžitky. Tohle musím dát!

Bohužel o půl knedle nedal. Pravé oko začalo vysílat morseovku a dírka v opasku pustila nit. Konec, šmitec, doufal jsem a s úlevou odsunul talíř.

Bohužel přinesli moučník.

Dva švestkové knedlíky s lehce posypaným tvarohem připomínali atomový reaktor. Koukl jsem se kolem sebe. Všichni měli mastné huby plné knedlí.

Když oni tak i já! Vdechl jsem jeden. Co si mě jemně zašimralo v nose a opasek hlásil SOS.

A nastala tma…

Nyní sedím na hotelu, škytám a přemýšlím, jak se zas ráno nacpu…

Napsat komentář