Slunce na své pouti po obloze notně poskočilo. Cesta se klikatila a Jáchymovi se zdálo, že snad nemá konce. Nevadilo mu to ale. Byl zvyklý být stále na nohou. „Mám před sebou jasný cíl!“ pomyslel si.

Hlavou se mu neustále honily myšlenky na dnešní setkání. Slyšel toho už mnoho, ale o přepadení kostela ještě ne. Cesta ho zavedla na louku. Voněla na ní tráva a nad pestrými květinami se třepetala hejna motýlů. Jáchym se zastavil, aby si odpočinul.

Vyndal z torny čutoru a zhluboka se napil. Rozhlédl se po louce, jako vystřižené z pohádek, které slýchával od maminky. Tu a tam květina či bylinka, zkrátka malý kus ráje, který obepínal hluboký les. A nad vší tou krásou blankytně modrá obloha.

Zandal čutoru zpátky do torny a postupoval napříč loukou dozadu, kde tušil pokračování cesty.

„Hej hola, cizinče,“ ozvalo se náhle z trávy. Jáchym, nečekaje tu živáčka, s sebou prudce trhl. Otočil se za hlasem a spatřil u paty stromu sedět stařečka.

„Dobrý den, stařečku,“ oslovil ho. Starý muž pozdrav opětoval a pokynul, aby si k němu Jáchym přisedl.

„Tebe jsem tu ještě neviděl,“ řekl s otázkou ve slovech a zvědavě si Jáchyma prohlížel.

„Nejsem zdejší,“ pravil Jáchym „asi osud mě sem zavál.“

„Vyprávěj,“ vybídl jej stařec. A Jáchym započal své vyprávění. Jak přišel do opuštěné vesnice a setkal se s knězem. Jak potkal babičku u staré kaple a posléze i její vnučku a vyslechl příběh o přepadení kostela. A jak dívce slíbil, že se pokusí vypátrat ukradený amulet.

Stařeček pozorně poslouchal a občas pokýval hlavou. Když Jáchym dovyprávěl, nabídl starci kousek sýra a chléb. Společně posvačili. Bylo ticho, jen vítr se proháněl trávou a tu tam zapěl ptáček. Sluníčko hřálo a Jáchym ucítil, že se mu chce spát.

„Na svůj věk jsi toho zažil hodně,“ pravil stařík nečekaně. Jáchym chtěl odpověděl, ale muž byl rychlejší. „Znám ten kostel,“ řekl a jedním dechem dodal: „ten den, co se to stalo, jsem tam byl.“

Jáchym s sebou překvapeně trhl: „Vážně, stařečku? Vážně jste tam byl?“ vykřikl zprudka. Stařec tiše, leč smutně přikývl.

„Víš, Jáchyme,“ pravil opatrně „stalo se toho víc, než jsi slyšel“. Tvář mu posmutněla a v záři slunce bylo možné zřít, jak se mu slzami lesknou oči.

„V den, co se to stalo, jsem seděl v první lavici, jako pokaždé. Nedlouho po tom, co kázání začalo vtrhli do kostela lapkové a chtěli po nás peníze. Někteří se bránili, další ze strachu dali všechno, co u sebe měli. I ke mně přišli“. Stařec se nadechl a odmlčel se.

„Co bylo dál?“ naléhal Jáchym.

„Ušetřili mě. Víš Jáchyme, já jsem totiž Zbyhněvův otec,“ dodal hořce stařec a odmlčel se.

Jáchym úžasem oněměl. Seděl, koukal, neschopen slova. Uběhlo několik vteřin, snad i minut, než opět promluvil: „Ale jak je to možné?“ pravil s nelíčeným úžasem. Stařec se rozpovídal.

„Víš, je to již dlouho, co jsme žili jako spořádaná rodina. Byl jsem mlynářem a měl jsem po otci starý mlýn. Zbyhněv se nám narodil jako jedináček a brzy po narození si jeho maminku k sobě povolal Bůh. Snažil jsem se o jeho výchovu, ale sám jsem na to nestačil. Chytil se špatné party a lidé mi přinášeli zvěsti o tom, jak můj synek loupí a rabuje. Když jsem ho naposledy viděl, snažil jsem se mu domluvit, jen se mi ale vysmál. Zůstal jsem sám. A pak jsme se po letech potkali v tom kostele,“ dovyprávěl stařec.

Jáchym zadumaně pokýval hlavou. Stařeček ho vzal za ruku. „Jdi do toho kostela a popovídej si se Ctiborem, knězem a můžeš-li, najdi mého syna a získej zpět, co bylo ukradeno,“ řekl a povzbudivě pohlédl na Jáchyma.

Ten přikývl. Po chvíli vstal, rozloučil se se stařečkem a vydal se po louce směrem, kde v dáli tušil zbořený kostel. Ten stařec se jmenoval Zdislav.

Na druhé straně cesty zatím Doubravka došla ke kapličce. Místo, kde vždycky sedávala babička však bylo prázdné.

„Už se blíží večer, jistě mě už vyhlíží,“ pomyslela si dívka a vydala se směrem ke stavení, kde její babička žila. Nebylo to daleko, sotva pár ohybů cesty a pak přes kamenný most. Stával tu mlýn na řece Šlapance, jemuž se odjakživa říkalo Lutrián. Právě on dal kamennému mostu jméno.

Ve mlýně se svítilo. Doubravka vešla do světnice a spatřila babičku, jak při svitu svíčky dere peří.

„Dobrý večer, babičko,“ pravila tiše. Babičce se rozzářil úsměv na tváři. „Doubravko,“ radostně ji uvítala babička, „čekala jsem tě dřív.“ Doubravka usedla ke stolu a babička jí podala plný talíř bramboračky. Dívka se dala s chutí do jídla. Když dojedla, odvyprávěla babičce celý svůj den. Ta pozorně naslouchala.

„S Jáchymem jsem se potkala,“ pravila, když Doubravka skončila řeč. „Budeme tedy věřit, že vše dobře dopadne,“ řekla povzbudivě. „Teď ale hajdy na kutě, je nejvyšší čas,“ usmála se.

Vstaly od stolu, Doubravka si vylezla na vyhřátou pec a babička sfoukla svíčku. Ve světnici se rozprostřela tma.

Jak to tak bývá, tma zastihla i Jáchyma. Byl už notný kus cesty od stařečka a v dáli se rýsoval obrys návrší, kde bylo možné spatřit siluetu kostela. „Až zítra,“ pomyslel si v duchu. U kraje lesa, pod mohutným smrkem si našel rovný plácek. Vyndal z torny deku, krátce pojedl a uložil se ke spánku.

Zdvihl pohled k nebi, kde zářilo na tisíce hvězd. Les tiše šuměl a tu a tam jedna z těch hvězd slétla. Vzpomněl na Doubravku. Na její oči, úsměv. Únava mu zavřela oči a vítr mu přivál sen, který se mu občas zdával… O mamince.

Noc nebyla ničím výjimečná. Vál vlahý vítr a pár srnek se přišlo napást čerstvé trávy. K ránu padla rosa. Jáchym se probral ze snu. Cítil se dobře, spánek ho posílil. Posadil se a přitáhl si k sobě tornu. Na dně našel malý zbytek chleba a kousek špeku. S chutí pojedl a uvědomil si, že musí brzy doplnit zásoby.

Vstal. Slunce líně vykouklo za obzorem a první paprsky pohladily Jáchyma po tváři. Sbalil deku, hodil tornu na záda a s pískotem na rtech vyrazil. Cesta mu pod nohama zdatně ubíhala a obrysy kostela dostávaly pevné tvary. Nebyl to ale veselý pohled. Návrší bylo zarostlé bujnými křovinami a mezi tím vším bylo možné spatřit bezduchá okna v oprýskaných zdech kdysi honosného svatostánku. Střechu vzal čas a jen věž kostela do dáli žalovala, že zde kdysi bývalo živo.

Ačkoliv byl svatostánek ještě daleko, pohled na něj Jáchyma skličoval. Vzpomněl si na opuštěnou vesnici. Takových krásných staveb leží nyní ladem. Lidé se tam již jistě nevrátí.

Došel pod návrší. Na pravém konci se táhla do kopce malá pěšinka. „Ta mě tam jistě zavede,“ pomyslel si a rázně vykročil. Pěšinka se mírně klikatila po úbočí kopce. Byl odtud hezký výhled do kraje. Louky a lesy, to vše teď měl Jáchym jako na dlani.

U kostela stálo několik vzrostlých stromů. Všechno obepínala všudypřítomná křoviska. Pěšinka zavedla Jáchyma pod věž, kde našel vstup do kostela. Bylo tu ticho, ani ptáček nehlesl.

Vešel tiše do kostela a chlad stěn ho objal. Přízemím věže se dostal do chrámové lodi. Uprostřed se pnul oblouk z cihel, pozůstatek někdejších klenutých stropů. Vzadu byly vidět zbytky presbytáře. Jáchym ustrnul v tichém soucitu. Nechtělo se mu věřit, že toto jsou schopni udělat lidé pro pár peněz.

Obloha se zatáhla a celý kostel se zbarvil do šeda. „To mi to hezky začíná,“ pomyslel si Jáchym. Vstoupil do presbytáře. Na zemi spatřil skromné zbytky oltáře. Napravo od něho byly dveře, zatarasené nahrubo upravenými prkny. „Jistě vstup do sakristie,“ pomyslel si Jáchym a jemně zaklepal.

Nic, bylo ticho. V kostele se nehnula ani myš. Jáchym se osmělil a polohlasem opatrně zvolal: „Haló, je tu někdo? Otče Ctibore? Jsem Jáchym, přítel.“

Nikdo se však neozval.

Jáchym přešlapoval na místě, ale otevřít dveře váhal. „Posílá mě Doubravka a stařeček Zdislav,“ pravil s mírnou, ale přece jen zřetelnou nejistotou v hlase.

„Vítej, Jáchyme,“ ozvalo se za ním náhle. Jáchym s sebou prudce trhl a otočil se. Spatřil dobrácky vyhlížejícího muže. Byl to kněz, jehož tvář pokrytá vráskami vyzařovala moudrost věků a jeho modré oči signalizovaly přímost. Důstojnost dokresloval stříbrný plnovous, pokrývající mu bradu a tváře.

„Odpusť mi, že jsem tě vylekal, viděl jsem tě přicházet z dáli, a chtěl jsem se přesvědčit o tvých úmyslech,“ pravil Ctibor a podal Jáchymovi ruku. Ten jí vděčně stiskl.

Společně pak vešli do bývalé sakristie, nyní Ctiborova skromného příbytku. Usedli k malému stolku a Ctibor vyndal láhev čerstvé vody. Společně pak pojedli.

„Co tě ke mně přivádí, synu?“ zeptal se Ctibor.

Jáchym mu odvyprávěl celý příběh, který ho za jeho putování potkal. Když domluvil, zavládlo ticho. Dva pohledy se krátce setkaly.

Ctibor pokýval hlavou a řekl: „Vše, co jsi slyšel, Jáchyme, je skutečnost a tento kostel je toho svědkem. Tvé rozhodnutí najít amulet vítám, ale musíš být obezřetný, úkol to není jednoduchý a ti mizerové se neštítí ničeho.“

„Vím, otče,“ odpověděl mu Jáchym „můžeš mi pomoci nějakou radou, kudy se dát, kde by se mohl Zbyhněv nacházet?“

„Moc toho nevím,“ řekl zadumaně Ctibor a dodal: „doneslo se mi, že by mohl Zbyhněv být u vsi jménem Polná. Je to menší trhová ves nedaleko od Haberské stezky, která tam vede úvozem vytesaným do skály. Tam se optej.“

„Děkuji ti, otče,“ řekl Jáchym a vděčně stiskl knězi ruku. „Snad budu mít štěstí i tentokrát,“ usmál se a vstal. Oba vyšli z kostela a zabráni do hovoru ani nepostřehli, že došli na cestu pod kopcem.

„Bůh tě opatruj, synu!“ řekl Ctibor a nakreslil mu rukou křížek na čelo. Jáchym na Ctibora vděčně pohlédl, pousmál se a pak se otočil a pevným krokem vyrazil tam, kde ležela ves Polná.